Právě dojíždíme do Ivanovic na Hané, místo dnešní akce zní až moc jednoduše, bývalá cihelna, odbočka napravo. V kopci míjíme bývalou, notně rozpadlou, cihelnu ale nalevo. Jediné, co jasně určovalo správnost místa, bylo několik lidí v maskáčích. Po 80km cesty, konečně něco pozitivního, nálada opravdu stoupla. Parkujeme u brány a zdravíme se s prvními vojáky. V tom však přichází mrazivá hláška „hej, kdo jste ? my vás neznáme“. Je mi jasné, že něco je špatně. Nápady o další cihelně, blízko této, jsou spíš snem. V nejistotě zůstáváme, po chvíli přijíždí další auta, borci z Vyškova a USMC. Předběžně počítám lidi, kolem 24, což je dost slušné. Jeden z místních obchází teamy, bez pyrotechniky, snad i bez upgrade aby jsme se tu prý nezabily. Náladu mám opravdu skvělou, zatím.
Zastavuje stříbrná Škoda Octavie, vychází omšelý stařík v montérkách, nevím proč, ale nikdo mu nevěnuje velkou pozornost. Snad jenom borec vedle mě tomu věnuje pá slov: „A kurva, to je starosta“. Zamrazí mě v zádech možná ještě víc, než když jsme přijeli. Opravdu to je starosta Ivanovic na Hané, pan MVDr. Josef Lysák. Tenhle rozhovor jsem našel na internetu, končí slovy : „Pan starosta ještě při odchodu prozradil, že se již chystá několik milých překvapení pro občany.“ Tohle tedy opravdu překvapení bylo, je opravdu milé, že na nás myslel již dopředu :). S odůvodněním, že rozbíjíme okna po okolních domech,rušíme klid a dokonce jsme snad minule prostřelili i někomu bazén, nás prostě vyhodil z moci úřední. Dohodnout se sním nedalo. A pořád vyhrožoval, že zavolá policii. Přece nejedeme takovou dálku aby jsme si nezahráli ? Bohužel tady už určitě ne.
Vyškováci nabídli řešení, pojedeme k nim na statek. Mínus toho však bylo to, že cca polovina zde nebyla autem a tak nás odjelo na další bojiště jen 12. Všichni byli naštvaní, pozitivní bylo aspoň to, že nemusíme jet zpět na skálu. Dalších 16km nikomu na náladě také nepřidalo, až na malou přestřelku po cestě. Dojíždíme před statek, když vidíme nové okna, zamčenou bránu, udržované stroje, přepadne nás pocit, že to dopadne ještě hůř než před chvílí. Jsme však rychle ujištěni, že budeme hrát na druhé straně statku, kde jsou rozbité a opuštěné budovy. Opravdu z druhé strany chybí plot, budovy mají vybitá okna a občas se najde i pobořená zeď. Nálada se zlepšuje, mám pocit, že to bude fajn. Zase se ustrojíme, rozhodnutí o rozdělení přišlo celkem rychle,OPFOR(IRA+KROJ+Robin) proti UNION(Vyškov+USMC). Neznámé prostředí v sobě skrývá adrenalin navíc, ale taky notnou dávku opatrnosti. Ještě se dohodne, že se bude bojovat jenom v jednom baráku, aby hra netrvala celý den.
Unie mizí do baráku a adrenalin stoupá, čekáme pár minut na signál k zahájení. Barák je asi bývalá stáj, přední část je dlouhá s velkým prostorem, kde se dá schovat za sloupy nebo za kopce slámy. Zadní část je potom dvoupatrová, půda s pár okny a spodní část s otevřeným prostorem, několika kouty a malými místnostmi. Je to tu, pískání nás všechny přepne do bojového módu, řadíme se do formace a z mrtvého úhlu přicházíme k baráku. Tady se dělíme, Riko hlídá barák zepředu, ostatní mají namířeno ho obejít z druhé strany. Obránce však napadlo totéž a strhne se těžká přestřelka na náměstí. Nikdo od nás za to naštěstí nezaplatil životem, dělíme se znovu, jdu pomoct Rikovi do baráku, ostatní jdou obejít to úplně jinudy. V baráku je dost husto, všude poletují kuličky a nepřítel je opevněn víc než dobře. I přes volíme strategii, rychlého útoku za pomocí krycí palby. Taktika se opravdu vyplácí, jedna MP5 je down, nečekal, že půjdeme tak rychle. Najednou vidím přes okno jak se nám do zad vynoří Pavel, k našemu obrovskému štěstí se zrovna vracel Leoš pomoct nám a tak ho dostal pěkně do zad. V přední části domu už zbývá jediný obránce, černá vesta s plynovkou. „Když ho udržíš dole, bude jasnej“, jednoduchý rozkaz k jednoduché akci, Riko zahájí střelbu nad jeho úkryt, aby nemohl vylézt a já se mu vydávám naproti. Ani sem to nečekal, ale vše vyšlo dle představ, Riko dostřílel a borec z patové situace zvolil útěk, bohužel běžel cestou kam nemohl střílet Riko ale já ano. Bylo to jasné, sice ještě říkal že nic necítil, se střepinovou na zádech bych taky nic necítil. Z okna vidím odcházet na mrtvoliště Jarru a dalšího nepřítele. Zbývá jich teda jenom pár a to nás motivu k rychlejší akci. Zadní část baráku tedy můžou držet maximálně 3 obránci. Stavy jsou tedy vyrovnané. Riko jde první středem, já venkem a leoš kryje záda. Přes okno, v přechodu zadní a přední části, vidím jak Riko schytá sadu kuliček, dívá se přitom nahoru. Je jasné, že obránci jsou na „nedobytné“ půdě, což je opravdu super. Dávám signál Leošovi, aby nechodil dozadu, nebo to schytá. Já se přesunuji venkem do zadní části a nemůžu věřit vlastním očím, zabarikádovali všechny okna, dokonce i schody nahoru a nechali jenom malinkaté okno v podlaze, kudy lze vidět kus přechodu. Myslím na granáty, ale pyrotechnika je zakázaná, tím se stává 2. patro nepřístupné a tudíž nedobytné. Mířím sice na to malé okno v podlaze, avšak nepřátelé nade mnou se vůbec nehýbají, po 10 minutách už mě opravdu z míření bolí ruce. Nahoře slyším sice 2 hlasy ale žádný větší pohyb. Sem trochu naštvaný, protože nahoru se dostat prostě nejde. Patovou situaci ukončí až signál jejich velitele, že je konec. Protivníci pomalu odblokují schody a s úsměvem schází dolů. Neubráním se poznámce, že tohle je trochu nefér se tak bloknout. Odpovědí je mi velký smích a nějaká nesrozumitelná slova. Nevadí, každý hraje jak umí :)
Psychicky se připravujeme na odjezd a nekonečnou cestu směrem domů. Loučení s teamy proběhne naprosto bezvadně, nálada je taky skvělá. Ještě si vyměňujeme nějaké zážitky z boje. Ještě několik fotek, aby nám vůbec věřili, že jsme tam byli a můžeme vyrazit. Dnešek byl opravdu vyčerpávající, ale plný skvělých zážitků.