Po strastiplné cestě vlakem, jsme na místo srazu dorazili přesně v 1000seč, jak bylo dohodnuto. Já dorážím zklamaný, kvůli některým bojovníkům z BV, zřejmě neznají vyhlášky(hraní si s zbraní ve vlaku) a ke slušnému chování zřejmě také daleko(sprostá slova opět ve vlaku). I tímto handicapem se na akci těším, a team se přesunuje na první ohniště. Dojíždí USMC, po dlouhé době je opravdu rád vidím, a předběžně je nás kolem 18-ti (později doráží další 2),s konstatováním, že tolik lidí se na skále snad ještě nesešlo, se nálada opět lepší, každý už je opravdu nažhavený(karabiny máme).
Menší korekce pravidel, zásahy do helmy neplatí, do zbraně neplatí, může se všude, kromě polí kolem. Nastává hodina H,
rozdělujeme se na:
BV(gehena company + 4.brn)
aliance (USMC + i.RA)
Zdá se to být spravedlivé,
ačkoliv někteří protestují kvůli jednotlivým počtům elektrik. Bitva se pojede o vlajky, začátek za 5min., ještě před odchodem slyším asi 1/2 jejich taktiky,
kvůli horlivosti některých nižších důstojníků. Teamy se rozchází na bojová stanoviště,
ohlížím se a vidím posledního woodlanda mizet kdesi v křoví.
Nacházíme kopec, okamžitě na něj umisťujeme vlajku, je celkem strmý, kolem něj není se za co krýt, i obcházení je velmi obtížné, navíc máme lehký vítr po směru střelby, zdá se opravdu dokonalý. Dle času se začíná, stavíme obranný val z batohů(pytle s pískem) a nesmyslně je maskujeme trávou a listím, připadám si jako ranger ve výcviku. Chvíli se hádáme, kdo půjde útočit a kdo si chvíli pospí,ale nakonec jdeme do rizika a útočit budou všichni. Tvoříme teamy a postupujeme směrem na nepřítele. Přede mnou se ozve „1 na 12.“ hned potom gestikulace rukama, jejíž přesný význam asi nezná ani on sám. Jediná střelba jeho směrem a dává se zbabělý útěk zpátky do svých řad. Zase je klid a postupujeme blíž k nepříteli, chvíli se plazíme k úpatí srázu a naskytne se nám ojedinělý pohled na nezformovanou obranu, zmateně se přeskupující dle nejnovějších informací. Když zjistíme, že naši nepřátelé se ani nepokusili o útok a jenom zbaběle čekají až přijdeme, trochu mě to naštve, ale to si ještě vyslechneme větu „hej vole, oni asi chcou abysme teď útočili my“ někteří zamnou se už začínají i nekontrolovaně smát. Nastupuje náš sniper a kropí protější svah, obrana rázem mizí o 40m dál a obsazuje i dříve neobsaditelné pozice.Jistou chvíli probíhá zákopová válka, která mě moc nebaví,proto plánuji postup po dolní cestě a vybírám dobrovolníky z našich řad. Za velmi slušného krytí postupujeme opravdu blízko, obsadíme stromy, val i kus kopce. Mezi tím se i sniper s podporou přemisťují a dobývají úpatí nepřátelského kopce. Vlajka je vzdálená 100m toho nejblbějšího terénu na skále, obránci mají výhodu, navíc zjišťujeme, že někteří padlí už mají refresh, početní převaha se začíná projevovat a obránce je vidět pobíhat snad častěji než mravence pod mýma nohama. Nekonečné přestřelky o pár metrů nemají konce a zoufalí bojovníci čím dál více riskují, někteří svoje zdraví, jiní vybití baterek.Najednou, jako oživení, padla mezi linie dýmovnice, čekáme na zdrcující protiútok, obrana však nezformovala ani jeden team a zůstává na svých pozicích. Z ostřelovaní stále stejných míst už se stává trochu klišé. Naštěstí postupujeme alespoň pomalu vpřed a zatlačujeme obránce prakticky až do přímého okolí vlajky. Mezi tím opouštím svou pozici a přesunuji se pomoci sniperovi, toho naneštěstí potkávám už na cestě stím, že mu došla baterka. Dobili jsme prohlubeň, kde také zkončí po zásahu jeden náš. Podemnou umíra robin a j mi jasné, že střed je zcela nekrytý, naráz vystřeluji zbytek zásobníku a po šíleném zvuku oznamujícím absenci kuliček, vytahuji radši plynovku a doufám v zázrak. Přicházíme postupně o všechnu podporu a zbývá jenom brokovnice dole a já nahoře proti celé obraně. Střílí po mě nějaký manuál asi z 50m, vyvolá to ve mně trochu pocitu soustrasti s kuličkami, jenž padají nesmyslně několik metrů přede mně. Brokovnice záhy umírá a všechna pozornost se ubírá na mě. Snažím se maskovat ale už je pozdě, nepřátelé mě viděli dřív a slyším jenom proud kuliček nad mojí hlavou. Ještě opětuji palbu ale více méně už jenom oddaluji smrt, která přichází hned potom.
Odjíždíme z akce však se smíšenými pocity. Osobně mě nejvíc mrzí ta cesta vlakem na akci, a drobné porušování pravidel. Rád bych řekl, že AS je férová hra, proto by každý měl uznávat zásahy a nedělat ze sebe nezranitelného ramba, potom totiž taková bitva ztrácí význam, a doplácejí na to jenom ti féroví. Každopádně tyto drobnosti ani zdaleka nezatemní tuto hezkou bitvu.